HU

Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Magány

Fordította: Pálfalvi Lajos

Kiadta: Terra Recognita Alapítvány, 2015

Remekül néz ki! Szinte felkiáltott Stiegl doktor. Látom magán a boldogságot, szinte sugárzik magából az elégedettség. Tudja, a boldog élet alapja az, hogy az ember elégedett magával, az életet pedig jól kell leélni, úgy, hogy az ember jóban legyen magával. Ha éppen így jön össze az embernek, akkor esetleg megoszthatja mással, de ez nem szükségszerű. Tudja, a feleségem minden tanfolyamot elvégzett, ezért néha különféle emberekkel találkozunk. A legutóbb például Tullnban voltunk, jachtkiállításon, évek óta próbál rábeszélni arra, hogy vegyünk egy csónakot, tudja, igazából a csónaknál nagyobbat, szinte jachtot keresünk. Valami olyasmit, amivel lehet hajózni, de lakhatunk is rajta. Volt Horvátországban, igaz? Igaz. Látja, akiknek nagyobb csónakjuk van, szinte mind ott tartják. Ha egyszer rászánom magam valamire, biztos ladikot veszek, ahhoz nem kell több mint ötszáz kilométert utaznom. Elég nekem egy rozzant bárka, amelyet Ruszton tarthatok, a mi tengerünk, a Fertő tó partjánál. Szóval elmentünk abba a vásárba. Láttam ladikot százezerért, pont megfelelő volt. Beszélgettünk az eladóval, aztán meghívtak minket bankettre. Az illető odainvitált minket az asztalához, melyet egy másik kereskedővel osztott meg. Tudja, egy gazdag emberrel, akinek jachtgyára van Németországban, de mintha fél évszázadon át telelt volna jég alatt. Arany karperec a csuklóján, bajusz. Bajusz? Igen, amilyen Sztálinnak volt, harcsabajusz, egyszerűen borzalmas, kérem szépen. Ösztönösen a felső ajkamat kezdtem simogatni. A következő pillanatban észrevette a doktor, és megkérdezte, viszket-e, mert ha igen, fölír nekem egy jó kenőcsöt. Abban a pillanatban abbahagytam a simogatását, és hallgattam tovább. Szóval, kedves uram, nemcsak ilyen archaikus bajsza volt, hanem két számmal nagyobb égszínkék öltönye is, a zakója ujját szinte könyökig föltűrte, tarka nyakkendő és úgynevezett uszony a fején. Uszony? Igen, tudja, hosszabb, szinte a tarkóig lógó haj, kétoldalt visszavágva. Drága óra és néhány arany pecsétgyűrű az ujjain. Tudja, olyan kőgazdag német karácsonyfa. Mellette ült a felesége, aki eleinte nem szólt semmit. Csak akkor vette át a szót, amikor az illető a körrepülő modellekről kezdett mesélni. Körrepülő? Igen, tudja, bár van benzinmotorja, nem röpködhet kedvére, mert huzalhoz van erősítve. Körbe-körbe röpül. Aha… Szóval kiderült, de csak miután megittunk néhány pohár bort, hogy csak a hülyék vesznek jachtot. Nem értem, mondtam csodálkozva. Hát mert, tudja, az a kereskedő, aki elvitt minket a bankettre, egyszer csak megmondta annak a másiknak, hogy jachtvásárláson gondolkodunk. És az a másik szinte kiröhögött minket. De miért, doktor úr? Hát ez az. Előbb attól kérdezte az az arannyal körbeaggatott német, hogy van-e jachtja, aki odavitt minket. Nem vennék soha életemben, felelte. A csupa arany német ugyanazt felelte neki. Mi meg teljesen ledermedtünk a feleségemmel. Aztán mindketten arra a következtetésre jutottunk, hogy aki jól el van eresztve, és jachtot vesz tőlük, az mind csupa gazdag hülye. Mert maga a vétel nem probléma. Akkor kezdődnek a bajok, amikor kiszámolja az ember, hogy mennyibe fáj neki a csónak fenntartása. Fizetni kell a helyet Horvátországban, föl kell fogadni egy jugót, hogy nézzen rá néha, oda kell utazni, meg vannak más költségek is. Drága uram, újabb súlyos ezrek, euróban. Ha valakinek van pénze, akkor szerintük bérelnie kell jachtot. Csak a szabadság idejére, és kész. De nem tengerjáróra gondolt, igaz, doktor úr? Igaz. És pont ez mentett meg attól, hogy lejárassam magam. Bár alighanem mindketten arra a következtetésre jutottak, hogy tavi csónak százezerért, az túlzás, a feléért is kiválót vehetünk. És most épp valami ilyesmin gondolkodtunk a feleségemmel. Remekül néz ki, ismételte el még egyszer Stiegl doktor. Teljesen egészséges! Teljesen. És mikor azt mondta, hogy teljesen, el kellett hinnem, hogy teljesen egészséges voltam, vagyok, ez pedig rémülettel tölt el. Hát azok a körrepülő modellek, doktor úr, kérdeztem. Á, látja, nem fejeztem be. A körrepülő modellek története tényleg nem áll össze. Nos, egy adott pillanatban ez az aranyember arról kezdett beszélni, amit én mondtam magának az első pillanatban, hogy kell valami az embernek, ami boldogságot ad. Nyilván nem lelte örömét azokban a jachtokban, bár nagyon örült az értük kapott pénznek. Tényleg rühellte, pedig mégiscsak egy hasonló gyár tulajdonosa volt. Szóval, kérem szépen, azok a körrepülő modellek érdekelték. És mikor a legújabb szerzeményéről kezdett beszélni, a felesége is bekapcsolódott a társalgásba, elmondta, hogy amióta vannak repülői, nagyon megnyugodott, megbékélt a férje. Annyira lehiggadt, hogy elbocsátotta a munkások harmadát, csak azért csökkentve a termelést, hogy üres helyiségek szabaduljanak föl a hajógyárban, ahol ezeket a körrepülő modelleket építheti és tesztelheti. Érdekes ember, mondtam. Igen, tudja, érdekes és ugyanakkor nagyon érdektelen. Tényleg? Igen, Stressmeyer úr. Azzal telt a bankett fele, hogy azt taglalta, micsoda egy kretén banda rendel nála jachtot, hisz drága, nem éri meg, neki ugyan nagy vagyona van, mégsem venne jachtot, mert csak vesztegetné a pénzét meg az idejét. Ő meg tudja, mit művelt? Tudja, mit csinált? Ó, kérem szépen, eurók tízezreit, ha ugyan nem százezreit invesztálta azokba repülőkbe. Tízezreket? Annyit bizony, kérem szépen. Azt mesélte, hogy rendelt Amerikából valamilyen bombázómodellt, aztán még külön két nagyon drága kis motort hozzá. Több tízezer euróról beszélt. És mikor mindezt begyűjtötte, kikötötte a huzallal, összeszerelte, akkor kiment a próbarepülésre. És mi volt? Sikerült? Ugyan már, kérem szépen. Pár perccel felszállás után lezuhant a bombázó. Selejtesek voltak a motorok? Ugyan, kérem! Bögölyök! Bögölyök? Igen, bögölyök, bizony. Amikor repülni kezdett a körrepülő modell, belekeveredtek a motorok turbináiba, és lezuhant a gép. Széttört? Szerencsére vagy szerencsétlenségükre nem, de szervizbe kellett küldeni a kis motorokat. Amerikába. És megszerelték? Természetesen! De, kérem szépen, megint több ezer eurós számláról beszélt. Fura emberek ezek a jachtgyárosok, jachtra nem futja nekik, mert túl sokba kerülnek, ilyen körrepülő modellekre meg telik nekik. Teljes paranoia, kérem szépen. De én látok pozitívumokat ebben a paranoiában, mondta a doktor. Ennek az embernek mégiscsak van valamije, ami nagyon megörvendezteti, még ha szerintem teljesen értelmetlen is. Ezért veszek én mégiscsak tavi csónakot, bármilyen hülye ötletnek is tűnik.

PL
Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Samotność

Kiadta: Noir sur Blanc, 2015

Pan doskonale wygląda! Prawie wykrzyknął doktor Stiegl. Radość dostrzegam w panu, bije wręcz od pana zadowolenie. Wie pan, zadowolenie z siebie samego to podstawa szczęśliwego życia, a życie trzeba przeżyć dobrze, dobrze z samym sobą. Jeśli właśnie tak człowiekowi wychodzi, to się ewentualnie może z drugim podzielić, ale niekoniecznie. Wie pan, żona pokończyła te wszystkie kursy, czasami spotykamy się przez to z różnymi ludźmi. Na przykład ostatnio byliśmy w Tulm na wystawie jachtów, od lat namawia mnie do kupna łódki, no wie pan, właściwie czegoś większego niż łódki, prawie jachtu. Czegoś na czym można nie tylko popływać, ale i pomieszkać. Pan był w Chorwacji, prawda? Tak. Widzi pan, prawie wszyscy posiadacze większych łódek trzymają je właśnie tam. Ja, jeśli się już na coś zdecyduję, to pewnie na łupinkę, do której nie będę musiał dojeżdżać ponad pięćset kilometrów. Wystarczy mi łajba, którą sobie będę trzymaj w Rust, nad naszym morzem, nad Nezyderskim. No więc wybraliśmy się na te targi, widziałem łupinkę za sto tysięcy, akurat taką pasującą. Rozmawialiśmy ze sprzedawcą, a potem zaprosili nas na bankiet. Ten sprzedawca zaprosił nas do stolika z innym sprzedawcą. Wie pan, bogacz, właściciel stoczni jachtowej z Niemiec, ale jakby pół wieku pod lodem przeleżał. Złote bransoletki na nadgarstkach, wąsy. Wąsy? Tak, takie jak miał Stalin, sumiaste, straszne wręcz, proszę pana. Odruchowo zacząłem gładzić się po górnej wardze. Doktor po chwili zauważył to i zapytał, czy mnie coś swędzi, bo jeśli tak, to przepisze mi dobrą maść. Momentalnie przestałem się gładzić i słuchałem dalej. Więc drogi panie, on nie tylko miał te archaiczne wąsy, ale i garnitur błękitny o dwa numery za duży, rękawy od marynarki podwinięte prawie do łokci, pstrokaty krawat, no i tak zwaną płetwę z tyłu głowy. Płetwę? Tak, wie pan, dłuższe włosy prawie do karku, choć boki miał przycięte. Drogi zegarek i kilka złotych sygnetów na palcach. Wie pan, taka bardzo bogata niemiecka choinka. Siedziała obok niego żona, która na początku nic nie mówiła. Zabrała głos dopiero wtedy, gdy tamten zaczął o samolotach na uwięzi. Na uwięzi? Tak, wie pan, niby to ma silnik na benzynę, a mimo wszystko nie poleci gdzie chce, bo przyczepione jest do uwięzi. W kółko lata. Aha... Otóż okazało się, ale dopiero po wypiciu kilku win, że jachty kupują idioci. Nie rozumiem, powiedziałem zdziwiony. Tak, bo wie pan, ten sprzedawca, który zabrał nas na bankiet, w pewnym momencie powiedział temu drugiemu, że myślimy o kupnie jachtu. I tamten drugi nas prawie wyśmiał. Dlaczego, doktorze? No właśnie. Najpierw ten obwieszony złotem zapytał tego, który nas przyprowadził, czy posiada jacht. W życiu bym sobie nie kupił, odpowiedział. Ten złoty odpowiedział mu dokładnie to samo. Więc z żoną całkiem zgłupieliśmy. Potem obaj doszli do wniosku, że ci finansowo ustawieni, którzy kupują od nich jachty, są grupą bogatych imbecyli. Bo sam zakup jachtu to żaden problem. Schody zaczynają się, kiedy policzy się koszty utrzymania łódki. Opłacanie miejsca w Chorwacji, wynajęcie Jugoczłowieka, żeby doglądał, dojazdy, inne opłaty. Drogi panie, następne grube tysiące euro. Jak ktoś ma pieniądze, to ich zdaniem powinien jacht wypożyczać. Tylko na okres urlopu i koniec. Ale pan nie myślał o pełnomorskim, prawda, doktorze? Tak. I właśnie to uratowało nas przed kompromitacją. Choć obaj doszli do wniosku, że łódka na jezioro za sto tysięcy to przesada, że możemy sobie kupić coś znakomitego za połowę tej ceny. I właśnie o takim czymś z żoną teraz myślimy. Pan doskonale wygląda, jeszcze raz powtórzył doktor Stiegl. Kompletnie zdrowy! Kompletnie. I kiedy powiedział kompletnie, musiałem uwierzyć, że byłem, jestem kompletnie zdrowy, co mnie w sumie napawa strachem. A te samoloty na uwięzi, doktorze, zapytałem? A, widzi pan, nie dokończyłem. Rzeczywiście, tak historia bez samolotów na uwięzi nie trzyma się kupy. Otóż, w pewnym momencie, ten złoty człowiek zaczął mówić to, co panu na samym początku powiedziałem, że trzeba mieć coś, co daje radość. Jego wyraźnie te jachty nie cieszyły, choć bardzo był zadowolony z pieniędzy, które za nie dostawał. Gdzieś właściwie je miał, choć przecież był właścicielem stoczni. On, proszę pana, interesował się tymi samolotami na uwięzi. I kiedy zaczął opowiadać o swoim najnowszym nabytku, do rozmowy włączyła się jego żona, mówiąc, że odkąd ma te swoje samoloty, bardzo się uspokoił, złagodniał. Do tego stopnia złagodniał, że zwolnił jedną trzecią załogi, przez co zmniejszył produkcję, po to tylko, żeby wygospodarować puste pomieszczenia w stoczni do budowy i testowania tych samolotów na uwięzi. Ciekawy człowiek, powiedziałem. Tak, wie pan, ciekawy a zarazem bardzo nieciekawy. Doprawdy? Tak. Panie Stessmeyer. On przez pół bankietu opowiadał, że ci, którzy zamawiają u niego jachty, to banda kretynów, bo drogo, bo to się nie opłaca, i on, będąc posiadaczem pokaźnej fortuny, nigdy by sobie jachtu nie kupił, bo to strata pieniędzy i czasu w sumie. A sam, wie pan, co? Co? Sam, proszę pana, inwestował dziesiątki tysięcy, jak nie setki tysięcy, euro w te samoloty. Dziesiątki tysięcy? No tak, proszę pana. Opowiadał, że zamówił model jakiegoś bombowca ze Stanów, a potem osobno dwa jakieś bardzo drogie silniczki do niego. O jakiś dziesiątkach tysięcy dolarów opowiadał. I kiedy wszystko zrobił, podłączył, zamontował, to wyszedł na lot próbny. I co? Udał się? A skąd, proszę pana. Po kilku minutach bombowiec padł. Wybrakowane silniczki? A skąd, proszę pana! Bąki! Bąki? Tak, właśnie, bąki. Kiedy bombowiec zaczął latać na tej uwięzi, powpadały do turbinek silników i samolot spadł na ziemię. Rozwalił się? Na szczęście, albo na nieszczęście, nie, ale silniczki musiał wysłać do remontu. Do Stanów. Wyremontowali? Oczywiście! Ale proszę pana, znowu mówił o jakimś rachunku na kilka tysięcy dolarów. Dziwni ci ludzie od tych jachtów, na jachty ich nie stać, bo są za drogie, a na takie samoloty na uwięzi ich stać. Kompletna paranoja, proszę pana. Jednak ja w tej paranoi dostrzegam jakieś pozytywy, powiedział doktor. Człowiek miał jednak coś swojego, coś, co go bardzo cieszy, choć moim zdaniem było to bez sensu. Dlatego ja jednak łódkę na jezioro kupię, choć może się to wydawać wariackim pomysłem.

CZ

Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Samota

Fordította: Lucie Zakopalová

Kiadta: Větrné mlýny, 2015

Vypadáte skvěle! Skoro vykřikl doktor Stiegl. Cítím z vás radost, přímo z vás srší spokojenost. Víte, spokojenost sám se sebou, to je základ šťastného života, a život musíte prožít dobře, dobře ve shodě se sebou samým. Když se někomu daří, může se o to eventuálně s druhým podělit, ale není to nutné. Víte, žena absolvovala všechny ty kurzy, občas se kvůli tomu setkáváme s různými lidmi. Například naposledy jsme byli v Tulmu na výstavě jachet, už léta mě přesvědčuje, abychom si koupili loďku, rozumíte, vlastně něco většího než loďku, skoro jachtu. Něco, na čem se můžete nejen plavit, ale i bydlet. Byl jste v Chorvatsku, že? Ano. Vidíte, skoro všichni majitelé větších lodí je mají právě tam. Já, pokud se už pro něco rozhodnu, tak určitě pro nějakou skořápku, za kterou nebudu muset jezdit víc než pět set kilometrů. Stačí mi kocábka, kterou si budu držet v Rustu, u našeho moře, Neziderského. A tak jsme tedy jeli na ten veletrh a viděl jsem tam skořápku za sto tisíc, přesně tak akorát. Pohovořili jsme si s prodejcem a pak nás vzali na banket. A ten prodejce nás pozval ke stolku, kde byl jiný prodejce. Víte, boháč a majitel továrny na jachty z Německa, ale jako by půl století ležel pod ledem. Zlaté náramky na zápěstí, knír. Knír? Ano, jako měl Stalin, sumčí, strašný, prosím vás. Nevědomky jsem si začal hladit horní ret. Doktor si toho po chvíli všiml a zeptal se, jestli mě něco svědí, protože jestli ano, předepíše mi dobrou mast. Ihned jsem s tím přestal a poslouchal dál. Tak tedy, drahý pane, on měl nejen ty archaické kníry, ale také modrý oblek o dvě čísla větší a rukávy od saka vyhrnuté skoro k loktům, strakatou kravatu a takzvanou ploutev vzadu na hlavě. Ploutev? No, víte co, delší vlasy skoro ke krku, ale boky přistřihnuté. Drahé hodinky a několik zlatých prstenů na ruce. Víte, takový hodně bohatý německý vánoční stromeček. Vedle něj seděla žena, která zpočátku nic neříkala. Ozvala se teprve v okamžiku, když tamten začal mluvit o letadlech na laně. Na laně? Ano, víte, mají jako by benzinový motor, ale přesto nemůžou letět, kam chtějí, protože jsou připevněné k lanu. Létají dokola. Aha… Ukázalo se tedy, ale až po vypití několika vín, že jachty si kupují jen idioti. Nechápu, řekl jsem udiveně. Zkrátka ten prodejce, který nás vzal na banket, v určité chvíli řekl tomu druhému, že přemýšlíme o koupi jachty. A ten druhý se nám vysmál. Proč, doktore? No právě. Nejdříve se ten ověšený zlatem zeptal toho, který nás přivedl, jestli má jachtu. V životě bych si ji nekoupil, odpověděl. Ten zlatý řekl to samé. My jsme se ženou úplně zcepeněli. Oba se pak shodli na tom, že ti finančně zajištění, co si od nich kupují jachty, patří do skupiny bohatých imbecilů. Protože samotný nákup jachty není žádný problém. Ten se objeví až v okamžiku, kdy se člověk snaží dopočítat nákladů na provoz lodě. Platíte za místo v Chorvatsku, Jugočlověka, který na ni dohlíží, cesty a další náklady. Drahý pane, další pěkné tisíce eur. Když má někdo peníze, měl by si podle jejich názoru jachtu půjčovat. Jenom na dovolenou a konec. Ale vy jste nemyslel mořskou jachtu, nemýlím se, doktore? Ano. A to jediné nás zachránilo před kompromitací. Ačkoli se oba shodli, že loďka na jezero za sto tisíc je moc, že si můžeme koupit za polovinu těch peněz něco úplně úžasného. A právě na něco takového teď se ženou myslíme. Vypadáte skvěle, ještě jednou zopakoval doktor Stiegl. Úplně zdravý. Úplně. A když vyslovil to úplně, musel jsem mu uvěřit, že jsem byl a stále jsem úplně zdravý, což mě ve své podstatě děsí. A ta letadla na laně, doktore? Zeptal jsem se. Vidíte, nedopověděl jsem to. Samozřejmě, příběh s letadly na laně nedrží pohromadě. V určitém okamžiku tedy ten zlatý člověk začal mluvit o tom, co jsem vám na začátku říkal, že člověk musí mít něco, co mu přináší radost. Jachty ho evidentně šťastným nečinily, ačkoli byl velmi spokojený s penězi, které za ně dostával. Někde je mít musel, vždyť byl majitelem loděnice. Jak už tušíte, zajímal se o ta letadla na laně. A když začal vyprávět o svém nejnovějším nákupu, vstoupila do hovoru jeho žena, která řekla, že od té doby, co má ta svá letadla, se velmi uklidnil a zmírnil. Uklidnil se až do té míry, že propustil třetinu zaměstnanců, snížil výrobu, a to jen proto, aby měl v loděnici prázdný prostor pro výrobu a testování letadel na laně. Zajímavý člověk, řekl jsem. Ano, souhlasím s vámi, zajímavý, ale také dost nezajímavý. Opravdu? Ano. Pane Stressmeyere, on více než půl banketu vypráví o tom, že ti, kteří si u něj objednávají jachty, jsou banda kreténů, protože je to drahé a nevyplatí se to, a on, velmi bohatý člověk, by si nikdy jachtu nekoupil, protože je to vyhazování peněz a ve své podstatě marnění času. A sám víte co? Co? Sám, jak vidíte, investoval desítky, jestli ne stovky tisíc eur do letadel. Desítky tisíc? No ano, tak to je. Vyprávěl, že si objednal model nějakého bombardéru ze Států a pak zvlášť ještě dva nějaké velmi drahé motůrky. Vyprávěl o nějakých desítkách tisíc dolarů. A když to všechno udělal, zapojil a nainstaloval, vydal se na zkušební let. A co? Povedl se? Ale co vás nemá! Po několika minutách bombardér spadl. Kazové motory? Ale prosím vás! Brouci. Brouci? No právě, brouci. Když bombardér začal létat na laně, napadali do turbín a letadlo spadlo na zem. Rozbilo se? Naštěstí, nebo naneštěstí, ne, ale motory musely být poslány na opravu. Do Států. A opravili je? Samozřejmě! Jenže, představte si, zase mluvil o nějaké faktuře na pár tisíc dolarů. Ti lidé od jachet jsou divní, za jachty utrácet nechtějí, protože jsou moc drahé, ale za taková letadla na laně klidně. To je šílenost, řeknu vám. Ovšem stejně v tom šílenství nacházím jistá pozitiva, řekl doktor. Člověk měl přeci jen něco svého, něco, co mu dělalo velkou radost, ačkoli z mého úhlu pohledu to nemělo smysl. Proto si přeci jen tu loďku na jezero koupím, ačkoli to může vypadat jako šílený nápad.

SK

Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Samota

Fordította: Silvester Lavrík

Kiadta: Kalligram, 2015

Vyzeráte vynikajúco ! Zvolal doktor Stiegl. Badám u vás radosť, žiari z vás spokojnosť. Byť spokojný sám so sebou, to je základ šťastného života, život treba dobre žiť, byť na seba dobrý. V takom prípade sa o svoje životné šťastie môžeme podeliť aj s inými, ale nie je to nevyhnutné. Manželka ukončila všetky tie kurzy, popritom sme postretali rôznych ľudí. Napríklad naposledy sme boli v Tullme, na výstave jácht, roky ma nahovára na to, aby sme si kúpili čln, no vlastne niečo väčšie, jachtu. Niečo, na čom sa dá nielen plaviť, ale aj bývať. Boli ste v Chorvátsku, však ? Bol. No a vlastne všetci majitelia väčších plavidiel kotvia práve tam. Nepotrebujem nejakú škrupinu, kvôli ktorej budem musieť zakaždým precestovať päťsto kilometrov, stačí mi hocijaká bárka, kotviť bude v Ruste, u nás, na Neziderskom. Vybrali sme sa na ten veľtrh, videl som tam plavidlo za stotisíc, také akurátne. Porozprávali sme sa s predajcom, pozval nás na banket. Pozval nás k stolu k inému predajcovi. Boháč, vlastník jachtárskej lodenice z Nemecka, ale akoby zaspal dobrých päťdesiat rokov pod ľadom. Zlaté náramky na zápästiach, fúzy. Fúzy ? Také, ako mal Stalin, také ako sumec, príšerné. Mimovoľne som sa pohladil po hornej pere. Doktor si to všimol a opýtal sa ma, či ma niečo svrbí, lebo ak áno, predpíše mi na to mastičku. Okamžite som s tým prestal a pozorne som počúval. Lenže on, pane drahý, mal nie len tie archaické fúzy, ale aj bledomodrý, o dve čísla väčší oblek, rukávy saka vyhrnuté až po lakte, pestrofarebnú kravatu a na zátylku to, čomu sa hovorí deka. Deka ? Presne tak, dlhé vlasy, padajúce až na plecia, hoci hlavu mal na bokoch ostrihanú. Drahé hodinky a niekoľko zlatých pečatných prsteňov. No čo vám poviem, vyzeral ako veľmi bohato ozdobená jedlička. Vedľa neho sedela jeho žena, spočiatku nepovedala ani slova. Ozvala sa len vo chvíli, keď jej muž začal hovoriť o lietaní na vlečnom lane. Na lane ? Má to taký kvázi benzínový motor a navyše nelieta, kade sa mu chce, lebo je pripútané. A ako ďaleko doletí ? Aha… Ukázalo sa aj to, ale až po vypití niekoľkých vín, že jachty kupujú len hlupáci. Nerozumiem, poznamenal som začudovane. Nuž áno, lebo ten predajca, ktorý nás pozval na banket, prezradil tomu druhému, že rozmýšľame o kúpe jachty. A ten druhý nás jednoducho vysmial. Prečo, pán doktor ? Nuž takto. Ten ovešaný zlatom sa opýtal toho nášho, či on sám má jachtu. Nikdy v živote, odvetil. Jedlička povedal to isté. Ostali sme so ženou z toho vyvalení. Vzápätí nám obaja vysvetlili, že tí, ktorí majú na to, aby si kúpili jachtu, sú banda zazobaných imbecilov. Kúpa samotnej jachty žiadny problém nepredstavuje. Trápenie sa začína až vo chvíli, keď sa začnú vŕšiť náklady na jej prevádzku. Nájomné za kotvisko v Chorvátsku, najatie Juhoša, ktorý sa o ňu postará, ďalšie poplatky. To sú ďalšie tisíce a tisíce eur. Ak niekto má peniaze, nech si jachtu požičia. Len na dobu dovolenky a hotovo.

Ale vy ste nechceli námorné plavidlo, pán doktor, však ? Presne tak. No a to nás zachránilo pred blamážou. Aj keď sa obaja zhodli na tom, že loďka na jazero za stotisíc je zbytočne drahá, niečo slušné sa dá kúpiť aj za polovicu tej ceny. No a nad niečím takým teraz so ženou rozmýšľame. Vyzeráte vynikajúco, zopakoval doktor Stiegl. Úplne zdravý! Úplne. A keď povedal, že úplne, tak mi neostalo nič iné, len mu veriť, že som bol a som úplne zdravý, to ma napĺňa strachom. A tie lietadlá na vlečnom lane, pán doktor ? Aha, to som nedopovedal. Bez tých lietadiel na vlečnom lane by to nebolo kompletné. Totižto ten človek v jednej chvíli, ten človek so zlatými doplnkami, začal hovoriť o tom, že každý potrebuje mať v živote niečo, z čoho by mal čistú radosť. Jeho jachty zjavne nezaujímali, hoci peniaze, ktoré za ne dostal, ho zaujímali veľmi. Niekde ich predsa len musel mať, veď bol majiteľom lodenice. Prosím vás, jeho zaujímali lietadlá na lane. Vo chvíli, keď začal o nich hovoriť, ozvala sa aj jeho žena a poznamenala, že odkedy sa im venuje, veľmi sa upokojil a uvoľnil. Uvoľnil sa až do tej miery, že prepustil tretinu zamestnancov, vďaka čomu znížil výrobu, len preto, aby uvoľnené priestory poskytol na testovanie lietadiel na vlečnom lane. Zaujímavý človek, poznamenal som. Zaujímavý, aj nie. Vážne ? Veru. Pán Stressmeyer. Polovicu času, čo sme strávili s ním, tvrdil, že tí, ktorí si u neho objednávajú jachty sú banda kreténov, lebo je to drahé, lebo sa to neoplatí, aj keby si náhodne osedlal Šťastenu, jachtu by si nikdy nekúpil, lebo je to len strata peňazí a času. A on sám viete čo ? Čo ? On sám investoval, ak nie stovky, tak celkom isto desiatky tisíc eur do tých lietadielok. Desiatky tisíc? Ale prosím vás ! Povedal, že si objednal model akéhosi bombardéra zo Štátov, k tomu ešte dva veľmi drahé motorčeky. Za niekoľko desiatok tisíc dolárov, povedal. A keď to všetko vykonal, zariadil, zmontoval, absolvoval skúšobný let. A ? Podaril sa ? Ale kdeže, prosím vás. Po niekoľkých minútach letu bombardér padol. Pokazili sa motory ? Vôbec nie. Ovady ! Ovady ? Veru, ovady. Len čo lietadlo naplo vlečné lano, vleteli do turbín motorčekov a lietadlo sa zrútilo. Rozbilo sa ? Na šťastie, alebo na nešťastie nie, ale motory museli ísť do opravy. Do Štátov. Opravili ? Pravdaže ! Ale opäť to stálo zopár tisícok dolárov. Čudní sú tí ľudia, čo sa mocú okolo jácht, o jachty nestoja, lebo sú pridrahé, a na takéto lietadlá na lane sa dajú nahovoriť. Úplná paranoja. Ale našiel som v tej paranoji aj čosi pozitívne, povedal doktor. Človek má niečo, čo ho naozaj teší, aj keď mne to zmysel nedáva. Preto si loďku na jazero kúpim, aj keď to môže vyzeraťako bláznivý nápad.